Rodokmen nacistických „celebrit“

Nacisté na sebe uměli vždy strhávat pozornost. Před a v průběhu války se o to postaral Hitlerův ministr osvěty Joseph Goebbels. Po válce a německé porážce bychom logicky očekávali, že protagonisté zhoubné diktarury založené na rasistickém a genocidním plánování zažijí v Evropě výrazeného ochlazení, to se však docela nestalo. Určitá pachuť při vyslovení jmen nacistických celebrit lidem v ústech usedala ještě několik let, neměla však věčného trvání. S odstupem několika desítek let se hrstka nacistických představitelů stala celebritami ze záhrobí, které oživují hrůznou minulost. Zájem historiků s ohledem na důsledky nacistických počinů byl enormní a nadále trvá. V současnosti pohlížíme na nacistické pohlaváry na jakési celebrity doby temna, jenž dodnes dosahují vysokého zájmu. U těchto osob se nejedná o zásluhy, jak jsme u celebrit navyklí, ale o hrůzné zločiny, kterými se zaryli do povědomí lidí a zapsali se tak významně do historie 20. století. Je-li tato kniha v něčem jedinečná, pak v tom, že uvádí a rozkrývá některé nepříjemné souvislosti, které slyšet nechceme nebo se je neodvážíme poodkrývat. Možná proto je dnes opomíjenou a spíše zapomenutou skutečností fakt, že Hitler měl částečně českou krev po svém pradědečkovi z matčiny a pravděpodobně i z otcovy strany, jeho rodiče byli totiž příbuzní. Nicméně víme, že Adolf Hitler byl pravnukem Jana Nepomuka Hiedlera, někdy se uvádí i Johanna Nepomuka Hüttlera. I přesto, že historici a genealogové dlouho zápasí kvůli biologické nejistotě otcovského dědečka Hitlera, stále častěji se objevuje postava muže, který dostal své jméno po českém světci Janu Nepomuckém. Přirozeně, snadnějším vysvětlením je zkrátka uvést, že Hitler nemá české předky, protože neexistují průkazné důkazy. Takto se obecně a zejména dnes přistupuje k minulosti. Pak tedy musíme v této rovině zpochybnit zástup dalších teorií a historických událostí, jež jsou stavěny na podobných základech, včetně smrti Adolfa Hitlera v Berlíně 1945, protože i o tom se vedou dodnes spory. Co je a není pravda se najednou stává předmětem korektnosti, nikoliv rozumu a logického úsudku.   Budeme-li akceptovat pouze důkazně zaznamenanou historii, pak neuchopíme pravdu ani lež za jeho nejtenší okraj. Zbyde nám v lepším případě podivná polopravda, a zda vůbec. Kniha se proto snaží doplnit zapomenutá historická fakta nacistů, která jsou důležitá pro lepší pochopení. Tak například pro Josepha Goebbelse byl Hitler modlou hodnou uctívání, přesto byly časy kdy vůdce nenáviděl a tyto skutečnosti si osobně zapsal do svých deníků. Vysvětlení tohoto zajímavého zjištění, a samozřejmě mnoha jiných, nabízí právě tato kniha.