Kultura renesance v Itálii

Po předlouhé odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno ze základních děl evropské historiografie Kultura renesance v Itálii, které Jacob Christoph Burckhardt vydal roku 1860 a které v dosud jediném českém překladu vyšlo roku 1912. Po více než sto letech se tak česká veřejnost může seznámit s ojedinělou prací švýcarského kulturního historika a spisovatele, jež nejenže zásadně přispěla k pochopení epochy renesance, nýbrž dodnes významně ovlivňuje to, jakým způsobem toto historické údobí vnímáme. Plastický obraz renesance, jaký před více než sto padesáti lety Burckhardt vytvořil, dosud žádný podobně vyčerpávající syntetizující pohled nenahradil. Burckhardtova kniha ale není klasickým historiografickým dílem tradičního typu. Svým zaměřením a stylem náleží do oboru – v době Burckhardtova života ještě prakticky neznámého a v naší době, posedlé kultem specializace, již sotva pěstovaného –, který jeho průkopník nazývá „kulturní dějiny“. Burckhardt ovšem kulturu a umění chápe v jejich plném smyslu. „Kulturou,“ píše David Bartoň v doslovu k českému vydání, „se u Burckhardta nazývá všechno: politika, hospodářství i kuplířství a sport, stejně jako třeba krajinomalba.“ Umění je pak v širokém smyslu „mistrovství v každém oboru kultury“. Burckhardt vykládá každý aspekt italské renesanční společnosti jako svého druhu umělecké dílo. Uměleckým dílem je i samotný tehdejší stát, na který autor nahlíží jako na umný, racionální výtvor, přičemž idea racionální a promyšlené konstrukce, jejíž projevy jsou patrné ve všech oblastech tehdejší italské společnosti, je právě tím, co je pro období renesance příznačné v protikladu k představě státu a společnosti jako organického společenství, která dle Burckhardta charakterizuje spíše feudální stát středověku. Burckhardtova kniha Kultura renesance v Itálii, která je sama o sobě uměleckým dílem, nepřestává navzdory své věkovitosti inspirovat a intelektuálně stimulovat čtenáře na celém světě.